Ráda bych vám řekla, že mám prostě dovolenou a že moje jediné plány spočívají ve hraní Zaklínače a zdokonalování kulinářského umění. Ba ne. Kdybych si chtěla brát roční dovolenou, určitě ji nestrávím doma na prdeli, ale nejspíš někde ve Skotsku. Svého času jsem měla 3 práce současně. Běžně jsem pracovala 12, 14 i 16 hodin denně. Sedmidenní pracovní týden, spánkový deficit, výkon na 200%. Ani jsem to nevnímala, práce mě bavila, vydělávala jsem „těžký prachy“ a měla jsem obrovský plány nalajnovaný roky dopředu.
A pak přišel koronavirus a svět se zastavil.
Jaro v karanténě nebylo příjemné pro nikoho. Pro nás drobné živnostníky to bylo ovšem období neuvěřitelně stresové, plné nejistoty a strachu co bude dál. Rok dopředu smluvené zakázky spadly jako domeček z karet a my najednou nevěděli jestli budeme schopní plnit svoje závazky. Přišla jsem o celou polovinu svého ročního příjmu a od státu jsem nedostala ani floka.
Strašně mě to semlelo a najednou na mě dolehla celá ta tíha předchozích let. Bude to znít divně, od někoho komu není ani 30, ale najednou jsem zjistila, že mám syndrom vyhoření jako kráva a že už tenhle styl života nezvládnu ani o jeden pitomej den navíc.
Jako Fénix z popela
Pohár přetekl a mě najednou bylo už úplně jedno o kolik přijdu příležitostí, kolik tisíc prodělám, že si zničím reputaci, že se na mě zapomene… Tohle všechno je samozřejmě přehnaný, ale tak jsem to v tu chvíli vnímala. Byla jsem zralá na to sbalit si svých 5 švestek a odejít kempovat někam do zakarpatské divočiny. Žádný maily, žádný telefony, žádnej internet, žádnej instagram, žádný hypotéky… Vypnula jsem ze dne na den. Asi měsíc jsem skoro nezapnula počítač, telefony nezvedala, na zprávy neodpovídala, spala 12 hodin denně. Ani nevím co jsem dělala, mám pocit, že vůbec nic. Měla jsem problém i obstarat domácnost. Díky Bohu za svou finanční rezervu, která mi ten měsíc osobního blackoutu umožnila. Jen tak jsem zvládla ušetřit poslední zbytky energie na dokončení rozdělaných projektů a pak veřejně ohlásila, že si beru pauzu.
Renesance
Moje pracovní pauza je technického charakteru, je to něco jako technologická přestávka, revize a renesance. Už dlouho jsem cítila, že je potřeba některé věci změnit, ale během plného pracovního procesu to prostě nebylo možné. Covidová pandemie mi v tomto směru nahrála do karet. V první řadě bylo nutné načerpat energii, v tomto smyslu už jsem v pohodě. Teď přichází čas na změny. Chystám se:
• Zjednodušit pracovní proces
• Aktualizovat webovky a informace
• Přebudovat a doplnit portfolio
• Zrevidovat ceny a obchodní podmínky
…
Dál plánuji naučit se fotomakeup, pro případ že mi na poslední chvíli vybouchne vizážistka. Už jsem započala studium floristiky, protože miluju květiny a ráda bych vázala kytice pro nevěsty a věnečky pro víly. Moje soukromá kostymérna už je také v procesu, ale zabere ještě hodně práce. Jako třešnička na dortu by měla vzniknout pracovna, nebo chcete-li atelier, kde se budeme setkávat a společně tvořit.
Avizovala jsem, že pracovní pauza bude trvat rok, ale je to jen orientační údaj. Když se mi bude chtít začít dřív, začnu dřív. Když budu potřebovat víc času, dám si ho. Nerada sama sobě dávám limity.
A nedělám kompromisy. Raději ať to trvá dýl, ale ať je to pořádně.
